Prosinec 2012

..and Happy New Year

31. prosince 2012 v 10:00 Diary
Když se zamyslím nad celým rokem 2012, vybaví se mi hrozně moc vzpomínek.. Ať jsou to špatně vzpomínky, nebo dobré..
-Poznala jsem lidi, kteří jsou úžasní!
-Hodně lidí mě zklamalo...
-Změnila jsem se.. Jak ve vzhledu, tak i v chování. A myslím si, že si toho moc lidí nevšimlo.. :D
-Poznala jsem jak dokáží být lidé/kamarádi falešní..
-A nejhlavnější věc je ta, že jsem dostala odvahu a dokázala jsem mnoha lidem vyjádřit můj názor a city..
__________________________________________________________________________________________________________________

Chtěla bych taky vám všem poděkovat, že mi to tady komentujete.. ;)) (Vím že nemám děkovat) :D'
Všem vám chci popřát pěkný Nový rok.. A ať se vám splní vaše sny.. ;))


Vzpomínky na budoucnost- 4. díl

30. prosince 2012 v 11:48 Vzpomínky na budoucnost
Zaklepala jsem na dveře od koupelny a následně je otevřela. Roman si právě žehlil vlasy.
,,Dobré ráno.'' usmála jsem se a vytrhla mu hřebínek z ruky.
,,Cccc..'' zasyčel a žehličku odložil na stolek.
,,Na prosím tě.'' dala jsem mu ho zpět do ruky.
,,Já už půjdu.''
,, Ale až budeš doma tak mi zavolaj a dávaj na seba pozor!'' upozornil mě.
,,Romane, není mi pět!''
,,Pochop to.'' smutně se na mě podíval.
Pokrčila jsem rameny a zavřela za sebou dveře. Vydala jsem se na nádraží.
Ležela jsem ve vaně plné vody s pěnou a začal mi zvonit mobil, který byl položený na stolečku. Utřela jsem si ruce do ručníku a natáhla pro něj ruku. Na displeji blikalo jméno Roman.
,,Prečo si mi nezavolala?'' křičel.
,,Romane...''
,,Nie! Mal som strach!''
,,Nebuď podrážděný. Nevím proč se o mě strachuješ, když jsi se po pěti letech z ničeho nic objevil. Zítra to budu chtít vysvětlit!'' tímto jsem náš hovor ukončila. O co mu jako jde?
Jak dlouhá, tak široká jsem se rozvalila na postel. Zapnula jsem televizi a ještě chvíli jsem se dívala na film. Začaly mi padat víčka a konečně jsem usnula.
Ráno mě probudil zvonek. Kdo v tuhle hodinu může zvonit? No dobře, je poledne.
,,Em...'' pevně mě Roman sevřel v objetí.
,,Romane jsi v pořádku?'' smála jsem se.
,,Teraz už áno.'' vydýchaval se.
,,Tak a teď se tady posaď..'' ukázala jsem na postel.
,,A řekni mi co se to děje!''
,,Nič..'' nevinně se usmál a skousl si spodní ret.
,,Tak fajn, jak chceš ty. Je to tvůj boj.'' urazila jsem se.
Roman se zvedl a bez rozloučení odešel a silou bouchl dveřmi.
,,Debile!'' zamrmlala jsem si pod nosem a taky jsem bouchla dveřmi od koupelny. Pustila jsem na sebe horkou vodu. Pocítila jsem pocit úlevy a uvolnění. Byl to dokonalý pocit.
Seděla jsem na kuchyňské lince a jedla jsem zmrzlinu… Mmmm dobrota.
Na stole, který byl naproti mně mi blikal mobil. Roman.
,,Čau.''
,,Em..'' chvíli bylo ticho.
,,Prepáč, zajtra ti to vysvětlím.'' hlasitě polkl.
,,Fajn, ráno jsem u tebe.'' tímto jsem ukončila hovor a dál se věnovala mé zmrzlině. Asi jsme měli stejný problém:nemohli jsme spát.
Převalovala jsem se v posteli a nemohla jsem spát. Zatracený Roman!
Konečně se mi podařilo usnout…
Vstala jsem z postele a podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly něco kolem deváté. Navlékla jsem na sebe džíny a tričko a vydala jsem se za Romanem.
Dvakrát jsem zazvonila a čekala, než mi otevře. Dveře se pomalu otevřely a vykoukl na mě polonahý Roman. Usmála jsem se a políbila ho na tvář. Posadila jsem se v obýváku do křesla a čekala, co z něj vypadne. Zatím nevypadalo, že by chtěl něco říct. Já jsem měla alespoň dokonalý výhled na jeho krásné tělo..

Vzpomínky na budoucnost- 3. díl

27. prosince 2012 v 15:54 Vzpomínky na budoucnost
Další den byl jiný. Opět jsem se vydala do školy s tím pocitem, že po škole ho znovu uvidím. Ano uvidím Romana. Nevěděla jsem jak se k němu budu chovat..
Dnes to ale bylo divné. Po cestě do školy jsem opět potkala toho hnědovlasého kluka. Jednou u parku a podruhé v pekařství. Zajímavá náhoda..
,,Poď k tabuli!'' Řekl učitel. V ten moment jsem nevnímala.
,,Já?'' Nejistě jsem se zeptala, neposlouchala jsem.
,,Je tu snáď niekto iný kto sa volá Ema?'' Nepříjemně se na mě podíval. Zvedla jsem se a šla k tabuli. Nepochopila jsem ani jedné otázce, jak jinak. Nikdy jsem jeho učivo nepochopila.
,,Odpovedala si na dve otázky. Nabudúce sa môžeš nechať vyvolať. Máš za štyri a byť tebou tak nabudúce nebudem rozprávať.'' řekl jedovatě.
,,Můžu se na něco zeptat?''
Přikývl.
,,Jak jsem si mohla s někým povídat, když sedím sama?'' Přiznávám, byla jsem drzá.
,,Okamžite si sadni!''
,,S tím nemám problém, ale tohle není fér!''
,,Emička!'' Neodolatelně se na mě usmál Roman. Posadila jsem se vedle něj a úsměv mu oplatila. Neseděl tam sám. Vedle něj seděl ten hnědovlasý kluk.
,,Toto je Igor.'' Ukázal na něj. Potřásli jsme si rukou a následně jsme všichni odešli k Romanovi.
U Romana si kluci povídali o hudbě, takže já jsem se do konverzace nějak nezapojovala.
,,A čo ty Em?''
,,Nic.'' Nevěděla jsem na co se mě ptají. Byla jsem zapřemýšlená.
,,Kluci já už asi půjdu. Za chvíli mi jede poslední autobus.'' Netušila jsem, že se u něj zdržím tak dlouho.
,, Nie Em, už je neskoro. Nenechám ťa ísť samotnú. Prespíš u mňa.''
,,Ale...'' Nedořekla jsem to, protože Roman měl opět nějaké námitky.
,,Pššt!'' Tímto jsme naši debatu ukončili.
Roman byl ve sprše a Igor už dávno odešel. Igora neznám ani jeden den a už mi popletl hlavu. A Romana znám tak dlouho, ale až teď jsem si všimla toho, jak je krásný a milý.
Roman vešel do pokoje jen v ručníku a já jsem na něm mohla oči nechat.
,,Čo?'' Vyděšeně se na mě podíval. Začal si sám sebe prohlížet. Asi si myslel že když se na něj dívám, tak je na něm něco divného..
,,Co by mělo být?''
Jen pokrčil rameny a posadil se vedle mě.
,,Romane?''
,,Hm?'' Se zájmem mě pozoroval.
,,Nevím jestli je to pravda ale přijde mi to divné.'' podívala jsem se do země.
,,Proč si mě tak hlídáš? Proč jsi mě nechtěl teď pustit domů? A asi bych se ještě měla zeptat na to proč mě Igor sledoval!''
Neodpověděl.
Zabalila jsem se do peřiny a otočila jsem se čelem ke zdi. Tak abych neviděla na Romana. Naštval mě!
,,Em.'' Řekl mé jméno a vzdychl. Pohladil mě po vlasech a následně mě i políbil na krk. Byla jsem ráda že mám někoho jako je on. A to i přes naše nesmyslné hádky.
Ráno jsem se probudila sama. Roman byl zavřený v koupelně a sprchoval se.

Vzpomínky na budoucnost- 2.díl

23. prosince 2012 v 23:44 Vzpomínky na budoucnost
Zazvonilo a já jsem co nejrychleji seběhla schody. Dokonce jsem byla i první v šatně. Taky jsem měla důvod spěchat, protože jedna dokonalá osoba mě čekala v parku.
Park byl kousek od školy, takže jsem tam byla na čas.
,,Ahoj.'' Objal mě.
,,Ahoj.'' Položila jsem si tašku na lavičku.
,,Tak kam půjdeme?''
,,Nechaj sa prekvapiť.'' Vzal mě za ruku a někam jsme spolu šli. Prošli jsme podchodem a potom několika ulicemi. Tam jsme zastavili u menší kavárny.
,,Môže byť?''
,,Může.'' Vešli jsme dovnitř a sedli jsme si až úplně dozadu. Bylo tam soukromí a nikdo nás nerušil.
Objednali jsme si každý kávu.
,,Proč jsi se vlastně vrátil zpět sem?'' Odpila jsem si kávy.
,,Všetko mi chýbalo …''
,,Co všechno?'' Zajímalo mě to.
Za celou dobu co jsme tu, jsem se ani jednou neusmála.
,,Všetko.''
,,Aha, hned je mi to jasnější..'' Řekla jsem nepříjemně.
,,Patrik hovoril, že má o teba strach..'' Co to povídá? Ví on vůbec co se mezi mnou a Patrikem stalo? Ne neví!
,,Ten tak.'' Sklopila jsem hlavu. Proč by to vlastně někdo jako je Patrik říkal?
,,Vy sa nemáte radi, alebo čo?'' Divil se.
,,Už dobré čtyři roky.'' Prohrábla jsem si vlasy.
,,A to prečo? Veď ste boli vždy taká dvojka.'' Díval se mi do očí, ale já jsem jeho pohled nesnesla.
,,Já to nechci řešit Romi. Co se stalo, stalo se. Už se o tom přece nebudeme bavit.'' Poprvé za dnešek jsem se usmála. A dokonce i upřímně.
,,Ale on ti niečo urobil že áno?'' vůbec se na to neměl ptát, naplno jsem se rozplakala.
,,Poď som tu..'' Obejmul mě a hladil mě po vlasech.
,,Ale kde jsi byl když jsem tě potřebovala?'' Zakřičela jsem. Prostě mi ujely nervy. Zvedla jsem se a rozběhla se z kavárny k nádraží. Asi jsem to neměla dělat, ale on měl pochopit že pro mě to taky není jednoduché.
Opět jsem se posadila na zábradlí u nástupiště a dívala se před sebe. Autobus mi jel až za dvě hodiny, takže jsem měla čas.
Po chvíli se kousek odemě posadil kluk. Mohl být trochu starší než já, ale ne o moc.
Prohlížel si mě. Měl krásné oči..
,,Em, tu si!'' Zavolal na mě Roman a běžel ke mně. Omlouval se mi, ale to já jsem se mu měla omluvit.
Potom se dal do řeči s tím klukem. Asi se znali. Hnědovlasý kluk odešel a my jsme tu zůstali sami.
,,Em...Nechcel som..'' Sklopil hlavu a díval se do země.
,,Nemáš ze za co omlouvat.. Já jsem prostě taková výbušná.'' Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Vychutnávala jsem si tu chvíli s ním..
,,Asi by si mala...''
,,Jo jasně ještě by mi ten autobus ujel.'' Přerušila jsem ho a bez rozloučení nastoupila. Sedla jsem si dozadu a opřela si hlavu o okno. Roman se na mě usmál a s rukama v kapsách odešel. Okna byly zamlžené, nakreslila jsem srdíčko a taky postavičku..
Autobus zastavil a já jsem si uvědomila že mám vystoupit...

Vánoce!

23. prosince 2012 v 16:02 Diary
► Opět jsou tu Vánoce. Po domě voní cukroví a v obýváku svítí stromeček.... Miluju tenhle svátek.
► Nevím proč se říká že to jsou svátky klidu. Už 21. jsou všichni nervózní z toho, že nemají dárky....blá blá blá...
► Myslím si že o Vánocích je důležité, že jsou všichni pohromadě a dokazují si jak se mají rádi... ;)
►Ale ještě důležitější je, že mám konečně čas vidět lidi, na které nemám když je škola čas...
►TAK ŠŤASTNÉ A VESELÉ!


Vzpomínky na budoucnost- 1. díl

21. prosince 2012 v 16:59 Vzpomínky na budoucnost
Procházela jsem podchodem a mířila si to do školy. Venku bylo sychravé počasí a byla pořádná zima. Přece jen je prosinec a sníh stále nikde, jen fouká vítr a mrzne.
Málo lidí chodilo tímto podchodem. Světla v něm už téměř nesvítily a někdy se stane že tu narazíte na feťáka, nebo bezdomovce. Po stěnách byly grafity a sem tam nějáký plakát, který nás zve za kulturou. Karel Gott, nebo Lucie Bílá? Vyberte si..
Vyšla jsem z podchodu a mířila si to přímo ke škole. Některé individua se na mě dívaly s ohrnutým nosem, ale někteří mi zase darovaly úsměv.
Přišla jsem ke škole a podívala se na hodinky. Škola se otvírala až za patnáct minut. Mám blbý autobusový spoj...
Neměla jsem zájem se s kýmkoli bavit. Nemám ráda tyto lidi, protože oni nemají radi mě. Bavím se tu jen s pár lidmi, ale mě to stačí. Lepší mít pár dobrých přátel, než jich mít hodně a falešných.
Otevřela se škola a všichni se do ní hrnuli jako hladoví tygři. Posadila jsem se na lavičku, čekala jsem až bude v šatnách méně lidí. Nemám potřebu se mezi ně cpát.
,,Baf!'' Chytla mě Šárka za ramena.
,,Lekla jsem se tě.'' Zasmála jsem se.
,,To bol účel.'' Vyplázla na mě jazyk. Chvíli mi něco vyprávěla, ale já jsem byla duchem jinde.
,,Pojďmě do školy..'' Navrhla jsem. Neměla jsem náladu na její povídání.
,,A zajtra si povieme riešenie dobre?'' Řekla učitelka, ale pravděpodobně ji nikdo neslyšel. Zazvonilo a všichni se rozběhli do šatny.
,,Em, zasa si posledná?'' Rozesmál se na mě jeden učitel. Byl poměrně mladý a hrozně dobře se s ním povídalo.
,,Tak co naděláte?'' Zasmála jsem se.
Vyšla jsem před školu a nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Před školou čekaly maminky na své děti a několik kluků na své holky. Usmála jsem se a dala si sluchátka do uší. Šla jsem tou samou cestou jako do školy. Opět jsem procházela podchodem, tentokrát sama. Nikdo tu nebyl. Slyšela jsem kroky, ale ty po chvíli utichly. Docela mi naháněly strach. Vždy když jsem zastavila utichly. Bylo mi jasné kdo v tom má prsty. Patrik a ti jeho kamarádi. Nikdy se jim nebudu líbit a oni mi budou dělat naschvály. Zvykla jsem si. Poznala jsem Patrikův smích a následně i jeho rychlé kroky. Vyšel ven.
Nechtělo se mi jít domů, nikdo mě tam nečeká. Posadila jsem se na lavičku v parku kousek od dětského hřiště. Pár maminek mi darovalo vražedné pohledy.
,,Em?'' Poklepal mi někdo na rameno. Otočila jsem se a viděla jsem osobu, kterou jsem asi pět let neviděla.
,,Romi?'' Posadil se vedle mě a políbil mě na tvář.
,,Zmenila si sa..'' Pohladil mě po tváři. Sklopila jsem hlavu a dívala jsem se do země.
,,A co tu vlastně děláš?''
,,Prijel som za Patrikom.'' Usmál se. Vůbec se nezměnil, stále ten dokonalý úsměv.
,,To mi mohlo být jasné..'' Zašeptala jsem. Myslím že mě neslyšel, vždy to byli nejlepší kamarádi. A já dřív s nimi, ale potom mě Patrik začal určitým způsobem využívat..
A proto jsem se změnila.
,,Nezájdeme zajtra niekam?'' Zašklebil se.
,,Můžeme, ve dvě tady?''
,,Dobre..'' Rozloučili jsme se a každý se vydal svou cestou. Já na nádraží a Roman za Patrikem.
Přišla jsem na nádraží a posadila se na zelené zábradlí u nástupiště. Klepala jsem se zimou a ani v autobuse nebylo o moc tepleji...

Vícedílné

21. prosince 2012 v 15:50
Vícedílné povídky:

Vzpomínky na budoucnost ►►►

Nepatřím nikomu ►►►

Don't stop loving ►►►

Dovolenka ►►►

You will be mine ►►►

Savior ►►►