Vzpomínky na budoucnost- 2.díl

23. prosince 2012 v 23:44 |  Vzpomínky na budoucnost
Zazvonilo a já jsem co nejrychleji seběhla schody. Dokonce jsem byla i první v šatně. Taky jsem měla důvod spěchat, protože jedna dokonalá osoba mě čekala v parku.
Park byl kousek od školy, takže jsem tam byla na čas.
,,Ahoj.'' Objal mě.
,,Ahoj.'' Položila jsem si tašku na lavičku.
,,Tak kam půjdeme?''
,,Nechaj sa prekvapiť.'' Vzal mě za ruku a někam jsme spolu šli. Prošli jsme podchodem a potom několika ulicemi. Tam jsme zastavili u menší kavárny.
,,Môže byť?''
,,Může.'' Vešli jsme dovnitř a sedli jsme si až úplně dozadu. Bylo tam soukromí a nikdo nás nerušil.
Objednali jsme si každý kávu.
,,Proč jsi se vlastně vrátil zpět sem?'' Odpila jsem si kávy.
,,Všetko mi chýbalo …''
,,Co všechno?'' Zajímalo mě to.
Za celou dobu co jsme tu, jsem se ani jednou neusmála.
,,Všetko.''
,,Aha, hned je mi to jasnější..'' Řekla jsem nepříjemně.
,,Patrik hovoril, že má o teba strach..'' Co to povídá? Ví on vůbec co se mezi mnou a Patrikem stalo? Ne neví!
,,Ten tak.'' Sklopila jsem hlavu. Proč by to vlastně někdo jako je Patrik říkal?
,,Vy sa nemáte radi, alebo čo?'' Divil se.
,,Už dobré čtyři roky.'' Prohrábla jsem si vlasy.
,,A to prečo? Veď ste boli vždy taká dvojka.'' Díval se mi do očí, ale já jsem jeho pohled nesnesla.
,,Já to nechci řešit Romi. Co se stalo, stalo se. Už se o tom přece nebudeme bavit.'' Poprvé za dnešek jsem se usmála. A dokonce i upřímně.
,,Ale on ti niečo urobil že áno?'' vůbec se na to neměl ptát, naplno jsem se rozplakala.
,,Poď som tu..'' Obejmul mě a hladil mě po vlasech.
,,Ale kde jsi byl když jsem tě potřebovala?'' Zakřičela jsem. Prostě mi ujely nervy. Zvedla jsem se a rozběhla se z kavárny k nádraží. Asi jsem to neměla dělat, ale on měl pochopit že pro mě to taky není jednoduché.
Opět jsem se posadila na zábradlí u nástupiště a dívala se před sebe. Autobus mi jel až za dvě hodiny, takže jsem měla čas.
Po chvíli se kousek odemě posadil kluk. Mohl být trochu starší než já, ale ne o moc.
Prohlížel si mě. Měl krásné oči..
,,Em, tu si!'' Zavolal na mě Roman a běžel ke mně. Omlouval se mi, ale to já jsem se mu měla omluvit.
Potom se dal do řeči s tím klukem. Asi se znali. Hnědovlasý kluk odešel a my jsme tu zůstali sami.
,,Em...Nechcel som..'' Sklopil hlavu a díval se do země.
,,Nemáš ze za co omlouvat.. Já jsem prostě taková výbušná.'' Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Vychutnávala jsem si tu chvíli s ním..
,,Asi by si mala...''
,,Jo jasně ještě by mi ten autobus ujel.'' Přerušila jsem ho a bez rozloučení nastoupila. Sedla jsem si dozadu a opřela si hlavu o okno. Roman se na mě usmál a s rukama v kapsách odešel. Okna byly zamlžené, nakreslila jsem srdíčko a taky postavičku..
Autobus zastavil a já jsem si uvědomila že mám vystoupit...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tris Tris | Web | 25. prosince 2012 v 19:19 | Reagovat

Moc krásné...zajímá mě, jak se to bude vyvíjet dál:)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.