Faith

8. května 2013 v 20:50
Další jednorázovka... :) Snažila jsem se, aby byla originální. Nepovedlo se.. :D

Výstřel. Druhý, třetí. Cítila jsem neskutečnou bolest. Někdo mě postřelil do nohy a další náboj se právě nacházel někde v mém břichu. Spadla jsem na zem a držela jsem se za břicho. Bolest, kterou jsem cítila, jsem nikdy nezažila. Tušila jsem, že nemám šanci přežít. Z břicha mi tekla krev a nebyl tu nikdo, kdo by krvácení zastavil. Asi nebyl moc dobrý nápad cestovat do země, ve které se válčí. Ale to jsme nemohli vědět.
Stále jsem ležela na zemi a cítila neskutečnou bolest. Docházely mi síly a já jsem cítila, že brzy vykrvácím. Pode mnou byla kaluž krve. Kolemjdoucí chodili dost rychle, protože si chtěli zachránit své životy. V celém centru města vládl zmatek. Několikrát na mě někdo stoupl, ale nenašel se někdo, kdo by mi pomohl. Všichni se chtěli zachránit a lidé kolem jim byli ukradení.
Pomalu jsem upadala do bezvědomí, ale ještě jsem cítila, jak mě někdo vzal do náruče a někam mě nesl. To už jsem bohužel nevnímala.

Probudila jsem se v nemocnici. Nebyla to ta nemocnice, na kterou jsme tady zvyklí. Byla to stará budova, napůl rozpadlá. V ní bylo několik lékařů, kteří měli dost práce. Někteří mluvili dokonce i česky. Takže se s nimi dalo domluvit. Jedna lékařka si všimla, že jsem se probrala, a tak za mnou přišla.
,,Nevíte náhodou, kdo mi včera zachránil život a dovedl mě sem?'' zeptala jsem se jí, když dokončila všemožná vyšetření.
,,To opravdu nevím. Jen řekl, že vám to mám předat.'' do ruky mi podala přeložený a ušpiněný papír.
,,Tak děkuji.'' slušně jsem poděkovala a ona s úsměvem na rtech odešla. Ještě před odchodem mi oznámila, že příští týden mě pustí. Budu ale okamžitě převezena zpět do Česka.
Rozložila jsem papír a začala jsem číst první řádky. Byl to dopis na rozloučenou od mého dobrého kamaráda, který cestoval se mnou. Poznala jsem okamžitě jeho písmo. Nebyl to jen tak ledajaký dopis. Neloučil se v něm jen se mnou, ale i s jeho životem.
,,Asi se ani nedivíš, že jsem ti zachránil život, co?'' dopis jsem četla nahlas a se slzami v očích.
,,Já jen, že už se neuvidíme, a tak jsem se s tebou chtěl rozloučit alespoň takto.'' první jsem nepochopila, jak to myslí.
,,Mohli bychom se sejít, ale já tento Svět opouštím-navždy. Mám k tomu své důvody a nechci, aby sis chybu nějakým způsobem házela na sebe. Není to kvůli tobě!'' rukama jsem si objala kolena a slzy mi samovolně tekly po tvářích. Chtěla jsem dopis dočíst do konce ještě před tím, než si ho rozmočím slzami.
,,Děkuji ti za všechno. Víš, že se známe už 15 let? Respektive, že jsme se znali 15 let? Seznámili jsme se ve škole. Byla jsi krásná. Měla jsi růžové šaty a dva dlouhé copánky. Už odmalička krásná. Když jsi byla starší, stala ses mou nejlepší kamarádkou. Zůstaň tu ještě dlouho a obdarovávej lidi kolem sebe tvým krásným úsměvem. Doufám, že na mě nezapomeneš. Lukáš :***************'' dočetla jsem poslední řádky dopisu a schoulila jsem se do klubíčka i přes bolesti břicha. Dalších pár měsíců mě trápily deprese. Stále jsem na něj musela myslet a vzpomínala jsem na naše společně zážitky. Následovala léčebna a podle lékařů dlouhodobé léčení. Doufala jsem v to, že tu je stále se mnou a pomáhá mi. To on mi vždy věřil. A teď už zbývalo jen na mě věřit sama sobě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tris Tris | 13. července 2013 v 16:46 | Reagovat

Mmm...vážně miluju tyto lehce depresivní příběhy, úžasné!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.