FF na přání-Nezapomeň

12. července 2013 v 23:34 | P. |  Na přání
Martinko, asi jsi měla představu, že to bude nějaký romantický trhák, co? :D No, já jsem to trochu pozměnila do své podoby a vzniklo z toho tohle. Dvě A4! :D Tato povídka mi už pár dní leží v šuplíku v sešitu dějepisu. A tak mě napadlo přidat tam slova a bylo to.
Ale považuju to za jednu z mých nejlepších povídek. :D

Seděla jsem na schodech od starého obchodního domu, který je už několik let prázdný. Dnes zde nenajdete normální lidi. No, jak se to vezme. Pro mě to normální lidé jsou. Už jich tu několik znám.
Byli zde jen drogoví dealeři, na které tu čekalo několik lidí. Nebo tu byli podobní lidé jako já. Bezdomovci.
Abych vše uvedla na pravou míru, tak začnu mým příběhem. Ještě donedávna jsem navštěvovala vysokou školu. Můj sen vždy byl být architektkou. Už jsem si ho téměř splnila. Získala jsem titul a začala jsem pracovat pro jednu firmu. Byla to rodinná firma mého strýčka, takže jsem neměla zrovna nízký plat. Byla jsem až velmi dobře placená a vždy jsem věděla, co udělám s výplatou. Koupila jsem si velký byt a moderně jsem si ho zařídila. Vždy jsem spoléhala na strýčka, protože on mi vždy pomáhal. I když se mi nějaký měsíc nedařilo a udělala jsem sotva jednu smlouvu a jeden nákres, vždy jsem dostala výplatu. Myslím si, že 55 000 Kč nebylo zrovna nejmíň. A jak to tak u většiny firem bývá, i tato zkrachovala. Přišla jsem o práci a taky o ty peníze. Bylo pozdě, když jsem si uvědomila, že peníze, které jsem utratila za ty zbytečnosti, jsem si mohla nechat na účtu a později si je vybrat. Na to jsem já ale nemyslela. Bohužel. Měla jsem samé dluhy a neměla jsem je čím zaplatit. Jednoho dne přišla exekuce a byt mi zabavila. Neměla jsem moc kamarádů, kteří by mi pomohli. Byl tu jen Igor, ale toho jsem nechtěla otravovat. Jen bych mu znepříjemnila život.
No, a teď jsem tady. V noci ležím zabalená v teplé dece a koukám se na oblohu s hvězdami. A když hvězdy nejsou vidět, zalezu si do jedné z místností v obchodním domě. Mám na sobě oblečení, které dřív bylo pěkné. Ale teď už je špinavé a roztrhané. Občas chodím ke kontejnerům s oblečením si vzít nějaké nové. Když jsem byla malá, vždy jsem si přála spát přes noc venku. Ale když je to teď mou každodenní rutinou, vím, že to zase taková super věc není. Když je zima, celá se klepu a když je horko, nemůžu spát. Jídlo si sháním jednoduše. Převážně chodím přes trh a něco si nenápadně schovám pod kabát, nebo hraju na kytaru a občas mi lidé hodí nějaké drobné, za které si něco koupím. Kytara je jediná věc, která mi zbyla. Dnes jsem měla v plánu jít i s kytarou hrát na nádraží. Přes den tam je mnoho lidí a občas mi někdo dá peníze, nebo jídlo. Přehodila jsem si kytaru přes záda a mířila si to k nedalekému nádraží. Bylo ještě šero a lidí tu bylo málo. Kdo by taky šel na nádraží v pět ráno. Posadila jsem se na zem a opřela jsem se o zeď. Když zazněly první tóny přidala jsem i můj hlas. Byla jsem zvyklá, že se na mě lidé dívali s nějakým určitým opovržením, ale našli se i takoví jedinci, kteří se na mě usmáli a odhodili mi do obalu na kytaru peníze. Dnes se ale stalo to, co i před týdnem. Přišel ke mně takový vysoký týpek a vyhodil mě z nádraží. Sedla jsem si tedy do parku a lavičku a hrála jsem tam.

-Igor-
Prišiel som pre Romana, že pôjdeme niekam von. Boli sme rozhodnutí, že si zájdeme na jedno. Prechádzali sme parkom a kecali sme. Nejako som si nevšímal ľudí okolo, ale jednej holky som si všimol. Mala výrazne červené vlasy s veľkými odrasty, sedela na lavičke, hrala na gitaru a spievala. Na chvíľu som sa u nej zastavil. Vytiahol som z vrecka 5 euro a hodil to pred ňu. Usmiala sa a ja už som musel ísť. Roman ma potiahol za rukáv od mojej koženej bundy.
,, Si normálny?'' Povedal trošku s opovrhnutím.
,,Naprosto.'' usmial som sa.
To dievča mi niekoho neskutočne pripomínalo. Ani né postavou, alebo vlasy, ale tá tvár. Nemohol som si spomenúť koho mi pripomína. Ešte niekoľkokrát som sa na ňu otoči. Ona ďalej hrala. A občas sa pozrela okolo.
Ešte ten večer som tým parkom prechádzal. Prešiel som ho skrz na skrz, ale nikde nebola. Vrátil som sa teda domov, ale nezaspal som. Stále som nad ňou rozmýšľal. Sakra! Je to predsa len obyčajná žobráčka, tak prečo mi tak poplietla hlavu?
Ďalší deň som sa začal prehrabávať v starých fotkách. Vytiahol som zaprášenú krabicu zo skrine a nad každou fotkou zaspomínal. Už viem, kto to je! Predsa Martinka. Chodili sme spolu kedysi dávno. Sôr to bolo len kamarátstvo, potom nezáväzný vzťah a potom zase kamarátstvo. Nevideli sme sa už pár rokov, ale prečo by ona hrala v parku v otrhanom oblečení? Vždy snívala o tom, že bude úspešná architektka, tak kde sa teraz podela?
Okamžite som si obliekol koženú bundu, obul topánky a išiel ju hľadať po meste. Prechádzal som okolo stanice a ona sedela na zemi a opäť hrala na gitaru. Išiel som za ňou. Poklepal som jej zozadu na plece a ona ľaknutím prestala hrať.
,,Ahoj.'' pozdravil som ju. Ona len sedela a pozerala na mňa. Asi ma nepoznala.
,,Potřebuješ něco?''
,, Kde sa stratila tá úspešná architektka, ktorá si ide pevne za svojim?'' ona ma stále nespoznávala.
,,Martinka, ty ma nespoznávaš? Ja som Igor.'' a teraz jej to docvaklo. Usmala sa.
,,Igore, já tě nepoznala. A jak to, že jsi tu?'' spýtala sa zvedavo.
,, Ja tu bývam. Teda nie práve tu na stanici. Ale ako som si všimol, tak ty asi áno. Poď so mnou ku mne. Dáš si sprchu, niečo na jedlo a potom niečo vymyslíme.
,,To já nemohu přijmout. Promiň.'' široko sa usmiala.
,,Neser ma a poď'' poručil som.

-Martinka-
Chytl mě za ruku a šli jsme spolu k nějaké dodávce, kterou jsme dojeli k němu domů. Cestou jsem mu povyprávěla celý můj příběh.
,,Nechci tě obtěžovat. Jsem zvyklá na život na ulici.''
,,Nie! Chcem ti pomôcť.''
Přišli jsme k němu domů a já jsem okamžitě šla do sprchy. Konečně! Igor mi nachystal čisté oblečení.
Byl zlatý. Přišla jsem do kuchyně a tam mě na stole čekalo jídlo a vedle byly ve váze růže.
,,Dekuju ti moc. Ale já už asi půjdu.'' on se na mě zamračeně podíval a okamžitě začal namítat.
,, Nie! Budúci týždeň idem na dovolenku a ty v tom prípade ideš so mnou. Idú aj chlapci, ale ty poznáš. Na staré vzťahy sa nemá zabúdať a ja ťa stále milujem.'' vychrlil ze sebe.
,,Ne! Já ti to nemám jak vrátit. Promiň.''
,,Ale, ale .. Ja pre teba nájdem prácu a zatiaľ budeš bývať tu.'' trval si na svém.
,,Dobře, ale na žádnu dovolenou s vámi nechci. Raději zůstanu tady.'' nakonec jsem tedy souhlasila. Igor přišel ke mně, pevně mě objal a dal mi pusu do vlasů. Má pravdu. Na staré vztahy by se opravdu nemělo zapomínat. Protože ve mně trochu té lásky k němu zůstalo.
,,Už sa nemusíš báť vôbec ničoho. Já som tu.'' uklidnil mě. Asi proto, že cítil jak tiše vzlykám v jeho objetí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martinkaaaa Martinkaaaa | 13. července 2013 v 11:41 | Reagovat

Napsala si to krásně!... :) Hrozně se mi to líbí...! Ti to tu ještě vychválím do chatu... :D Jop a BVB! :DDD

2 Tris Tris | 13. července 2013 v 16:51 | Reagovat

,,Neser ma a poď,'' poručil som. Ach, já prostě nemohla, rozesmálo mě to, ačkoliv děj byl veskrze vážný... totálně zlaté, to bylo! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.